K zahradní produkci sloužily také skleníky a pařeniště. O zahrady byla také oranžérie – prosklená stavba, obvyklá u většiny panských sídel. Prováděné práce v zahradě prováděli zkušení zahradníci. Zahradní pracovní personál byl využíván také na práce v zámeckém parku. 

Po pádu Habsburků v roce 1918, kdy lesní správě připadl mimo jiné i zámek, park a zahrada, byla do značné míry zachována dosavadní praxe jejich využívání. Samozřejmě byly brány v úvahu potřeby a možnosti nového uživatele. 

Kdo nahlédl do zámecké zahrady v roce 1937 (podle pamětníků) mohl zjistit, že zámecká zahrada byla prosperující zahradnictví, tehdy největší v Židlochovicích. Měla k tomu veškeré vybavení na tehdejší úrovni – skleníky, pařeniště, závlahový systém. V zahradnictví pracoval stálý pracovní personál. Zahradní produkty už nebyly dodávány do zámecké kuchyně, ale byly prodávány zákazníkům drobným prodejem přímo v zahradě. 

Zahradníkem, který v té době veškeré práce řídil, byl Jiří Fišer. Nosil lesnický stejnokroj a namísto zelených lesnických výložek měla jeho uniforma výložky hnědé barvy s distinkcemi služebního zařazení. Stejnokroj dodával zahradníkovi větší vážnosti v jeho postavení jak u zahradního personálu, tak navenek. Pan Fišer však v určitých situacích neváhal stejnokroj odložit a zařadit se na jakékoliv pracovní místo v zahradě. Byl posledním uniformovaným zámeckým zahradníkem pracujícím na vysoké profesionální úrovni.

Známé jsou také jeho pochůzky parkem spolu s vedoucím lesní správy, při kterých byly určovány potřebné zahradnické zásahy v parku a způsob jejich provedení. To je epizoda jednoho zahradníka zámecké zahrady vysledovaná pamětníky, která dává možnost nahlédnout do poměrů zámeckého zahradnictví v několika desetiletích počínaje třicátými lety. Když zahradník Fišer odešel do důchodu a odstěhoval se do Čech, odkud pocházel, byl tehdejší rozsah zahradnických prací postupně zmenšován a zužován, a to na míru potřeb vymezených lesní správou. Při tom byl snižován i stav pracovního personálu. Následovalo období, kdy zámeckému zahradnictví postupně vládly dvě ženy, vyučené zahradnice, se snahou využívat tehdejší kapacitu zahrady k produkci výrobků zhodnocovaných drobným prodejem.

Když lesní závod naznal, že zámecké zahradnictví ztrácí schopnost odolávat vnější okolní profesní konkurenci a zahradnictví už není pro něj odpovídajícím ekonomickým přínosem, zahradnictví zrušil a pozemky pronajal zahrádkářům z řad zaměstnanců lesního závodu. 

Při tom všem povídání musíme však vzít v úvahu původní rozlohu zámecké zahrady. Nesmíme zapomenout, že byla mnohem větší. Ve své celistvosti sahala západní hranicí až k silnici do Hrušovan. Na dvou třetinách její původní rozlohy byl postaven areál základní školy*) včetně školních hřišť. 

Také tato část zámecké zahrady (říkalo se jí zadní) se obdělávala víceméně polním způsobem, byl tu také jabloňový sad značné výměry. 

Součástí původní velké zahrady byla také ze všech stran obezděná samostatná zahrada, kterou až do zániku zahradnictví užíval vedoucí lesní správy (do padesátých let lesní rada). Ten sídlil ve vile naproti gymnáziu. Vila byla později zrekonstruována na čtyři byty pro zaměstnance lesního závodu a obezděná zahrada dána k dispozici uživatelům bytů.

Zahradní domek v současnosti | foto: Michal Nicák

Zajímavým byl zdroj vody pro závlahy v zámecké zahradě.  Voda byla originálním způsobem čerpána z mlýnského náhonu do vyvýšeného zásobníku přistavěného ke zdi mlýna a odtud byla vedena samospádným podzemním potrubím do zámecké zahrady. Tam byla jímána do první nádrže a další tři nádrže už byly propojeny jako spojené nádoby. Spuštění zařízené obstarával pěší posel vyslaný do mlýna. Vlastní zálivka pak byla prováděna konvemi. Popisovaný závlahový systém zanikl současně se zrušením a zasypáním mlýnského náhonu v r. 1963.

První kašna se zachovala a byla zrekonstruována a je funkční, avšak s jiným zdrojem vody. Ostatní kašny zanikly, jsou patrné jen jejich zbytky. Zahrada má vlastní vydatnou studnu, který je současným zdrojem vody pro veškeré závlahy travních ploch s areálu zámku.

Souběžně se zahradnickým obděláváním půdy patřila k povinnostem zahradního personálu i příprava dřeva na vytápění zámku v zimních měsících. Podle potřeby byly v zimních měsících vytápěny jednotlivé pokoje a sály podle potřeby. V místnostech se topilo v kachlových kamnech výhradně dřívím. Pohotovostní zásoba byla složena v zadní části zahrady v místech, kde kam se dnes ukládá kompost.

Při vstupu do zahrady si každý návštěvník jistě povšimne zahradního domku. Byl původně objektem vybaveným zařízením pro výrobu karbidového plynu. Ten se používal k osvětlení zámeckých místností karbidovými lampami do doby, než byl do zámku zaveden elektrický proud.  Vyrobený plyn byl do zámecké budovy přiváděn podzemní šachtou. Technologii výroby plynu neznáme, údajně základní surovinou k jeho výrobě bylo černé uhlí. Tento údaj potvrzuje skutečnost, že v zahradě v blízkosti objektu jsou lože škváry překryté zeminou. Tvrzení o šachtě, kterou byl do zámku přiváděn potrubím plyn, je oprávněné. Děti mnohých zaměstnanců při svých „průzkumech“ prošly touto šachtou a pak o svém dobrodružství vykládaly svým rodičům. Později postavené garáže vstupní otvor šachty překryly.  

Kolik generací zahradníků v tomto upraveném domku sídlilo, není známo. Pamětníci zmiňují rok 1937, kdy tehdejšího zahradníka p. Ryse vystřídal nový zahradník p. Fišer. Po jeho odchodu se stal ze zahradního domku služební byt, který sloužil několika zaměstnancům závodu. V současnosti je domek využíván jako skladiště stavebního materiálu.  

Je s podivem, že celých 137 roků se nikdo nezajímal o pamětní kameny u opěrné zdi parku. Zůstaly na tomto místě zachovány a vyhnuly se jim devastace. Je potěšitelné, že se jeden z nápisů na nich úspěšně podařil rozluštit a tak doložit, že se jedná o náhrobky koní.**)  Snad bude bádání našich historiků zdárně pokračovat.

Zajímavým účelovým využitím prošla zámecká oranžérie. Ve zmiňovaných třicátých letech nesloužil objekt oranžérie lesní správě, ale výzkumnému ústavu včelařskému. Ten také na terase oranžérie včelařil. ***) Poté následovala řada dalších uživatelů objektu. Tak např. v době německé okupace sloužila jako ubytovna Hitlerjugend. Po válce pak postupně posloužila ke kancelářím pracovního úřadu, pak jako pracoviště Výzkumného ústavu myslivosti (vedoucí Ing. Dr. Josef Nečas). Dále jako pracoviště centrálního skladu podnikového ředitelství státních lesů Brno, a ještě později a vlastně do současnosti slouží budovy oranžérie samotnému lesnímu závodu. Je zde středisko dopravy, středisko služeb myslivosti a odbytové oddělení. 

Ostatní zahradnické stavby – pařeniště, skleníky, závlahové zařízení byly zrušeny a obětovány novému uspořádání zahrady. V tzv. horní části zahrady, kde byly dva skleníky, byly vybudovány líhně bažantích kuřat, které byly přistavěny k původní stylové konírně. Ta nyní slouží jako komora ulovené zvěře. Další skleník v dolní části zahrady ustoupil stavbě elektrorozvodny E-ON. 

Část zahradního areálu v blízkosti bývalé oranžérie si vyžádaly stavby objektů centrálního skladu zřízeného podnikovým ředitelstvím Jihomoravských státních lesů Brno. Po zrušení tohoto centrálního skladu lesní závod převzal sklad jako svůj dřevěný objekt, který slouží dodnes a přenosná kovová skladiště nahradil zděnou stavbou pro vlastní potřeby. Produktivní půdy v zahradě ubylo také při stavbě širších asfaltových cest k dosavadním i nově vybudovaným objektům. 

Závěrem jedna z mála přetrvávajících botanických zajímavostí. Je jí nádherný exotický strom metasekvoje tisovcová. Mohutně vzrostlý jehličnan nás upoutá na první pohled. Původem z Číny z oblasti Žluté řeky, kde byla objevena v hlubokých říčních úvalech. Může dosahovat až výšky 35 metrů s průměrem kmene až dva metry.  Peříčkovité jehlice na podzim opadávají v celých krátkých větévkách. Přestože má metasekvoje v našich zeměpisných šířkách odlišné klimatické podmínky, adaptovala se a má i u nás dostatečnou vitalitu. Strom je chráněn a ochranáři sledují jeho život i změny. 

Pamětníci uvádějí, že zámecký zahradník neměl v úmyslu tento cizokrajný strom vysadit na tomto málo atraktivním místě. Zakořenil na úložišti dovezených sazenic určených k parkové výsadbě. Nakonec tam zůstal natrvalo. Za padesát roků stačil vyrůst v mohutný strom, který vzbuzuje náš obdiv.

Letecká fotografie Židlochovic z třicátých let minulého století.
V její pravé části je dobře vidět dispozice zámeckého zahradnictví.

Pro Vlastivědný klub ze vzpomínek Augustina Vlašice sepsal K. Vavřík.

Augustin Vlašic nás opustil dne 16. března 2016. Vzpomínku na něho byla zveřejněna v Zpravodaji 5/2016.

---

*) s vytyčováním stanoviště ZŠ se začalo v r. 1957, škola byla dostavěna v r. 1960
**)   viz Židlochovický zpravodaj 9/2012
***) viz Židlochovický zpravodaj 5/2006