Třicetiletá válka v letech 1618–1648 byla rozsáhlým konfliktem, který zasáhl velikou část Evropy. Jeho přímým důsledkem byly značné ztráty na životech především v řadách civilního obyvatelstva. Válečné události však byly doprovázeny i značnými materiálními škodami. Ve čtyřicátých letech 17. století se české země staly epicentrem vojenských operací švédské armády, které se podařilo ovládnout řadu měst a hradů. Jako válečnou kořist si odtud odvážela mimo jiné bohaté sbírky šlechtických, církevních i měšťanských knihoven. Na Moravě se systematické rabování knihoven odehrávalo v letech 1643–1650. Iniciátorem záměru cíleného kořistění knihoven v podmaněných oblastech byl švédský král Gustav II. Adolf, který chtěl pro svou knihovnu a pro říšský archiv získat umělecké i historické předměty vysoké hodnoty. Jeho země, která se měnila v přední evropskou velmoc, měla mít i tomu odpovídající umělecké památky. Po smrti Gustava II. Adolfa pokračoval v realizaci jeho záměru švédský kancléř Oxenstierna a posléze především známá švédská královna Kristýna (1644–1654).

Nejdůležitější knihovní celky ukořistěné švédskou armádou byly knihovny církevních institucí v Olomouci, knihovna Ditrichštejnů v Mikulově a knihovna Rožmberků uložená v Praze.

Ukořistěné knihy z těchto institucí byly před transportem do Švédska baleny do sudů či beden vystlaných slámou, papírem či textilem.  Během přesunu přes moře došlo k řadě ztrát v důsledku potopení některých lodí. 

Když byla válečná kořist nejen z českých, ale i jiných evropských zemí dovezena do Stockholmu, byla prohlášena vlastnictvím královny Kristýny. Ta ji nechala rozdělit do menších celků pro potřeby různých škol a kostelů, přesný seznam rozdělení se však nedochoval. Část knih odvezla po své abdikaci v roce 1654 královna Kristýna do svého exilu v Římě. Podstatná část však zůstala v Královské knihovně ve Stockholmu. 

7. dubna 1697 vypukl na stavbě nového královského paláce ve Stockholmu rozsáhlý požár. Za oběť mu padla i starší část paláce, kde byla uložena původní Královská knihovna. Z původních 24558 knih a 1386 rukopisů přečkalo požár pouze 6286 tisků a 140 rukopisů. 

Již od 18. století existoval zájem české šlechty a badatelů o získání nebo studium tisků a rukopisů švédské válečné kořisti. Prvním předním badatelem byl Josef Dobrovský v roce 1792. Dalším badatelem byl v roce 1819 Václav Hanka. Avšak výzkum rukopisů a tisků je spojen především se jménem Bedy Dudíka (1815 – 1890). Tento rajhradský benediktin uskutečnil v roce 1851 čtyřměsíční výzkumnou cestu, jejíž výsledky shrnul ve své knize Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte (Výzkumy moravských dějin ve Švédsku), která byla vydána v Brně v roce 1832. Kromě Královské knihovny ve Stockholmu zkoumal Dudík knihy také na jiných místech ve Švédsku.  

Beda Dudík se záhy po svém návratu začal zabývat otázkou, jestli by nebylo možné aspoň část našich literárních památek z válečné kořisti získat zpět. Jednalo se mu především o 21 rukopisů bohemikální provenience, které při svém výzkumu identifikoval v Královské knihovně ve Stockholmu. Celá záležitost se vlekla dlouhou dobu. Teprve v roce 1875 se začala rýsovat možnost na uskutečnění tohoto záměru. Významnou oporou se pro Dudíka stal Gustav Edvard Klemming, tehdejší ředitel Královské knihovny. Na základě jednání na švédské straně sdělil Klemming Dudíkovi ve svém dopise z 18. dubna 1877, že švédský král Oskar II. i vláda projevili ochotu k vydání rukopisů za podmínky, že o ně požádá rakouský císař a výměnou obdrží Královská knihovna soubor luxusních soudobých knih, které dosud nemá ve svých fondech.

Jednání byla nakonec korunována úspěchem a dne 7. června 1878 Dudík ve Stockholmu převzal 23 svazků rukopisů a dva staré tisky.  V českých a moravských novinách a časopisech vzbudilo navrácení vzácných rukopisů a tisků ze Švédska velký ohlas. Rukopisy putovaly nejprve do Vídně, kde si je chtěl prohlédnout císař František Josef I., a poté byly odvezeny do Brna, kde byly uloženy v Moravském zemském archivu. K vráceným dílům patří i kniha pana Fridricha ze Žerotína. a na Židlochovicích z let 1596 – 1598.

František Dudík se narodil 29. ledna 1815 v Kojetíně v rodině řemeslníka. Studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži a pak dva roky na filozofickém ústavu v Brně. Zájem o historii a vědeckou práci ho přivedl v roce 1836 do benediktinského kláštera v Rajhradě, kde přijal jméno Beda. V následujících letech se Dudík věnoval studiu filozofie na univerzitě v Olomouci. V roce 1840 získal doktorát filozofie a byl vysvěcen na kněze.  Pak se vrátil do Brna, kde od roku 1844 přednášel historii na filozofickém ústavu. Kromě učitelské činnosti se intenzivně věnoval i publikačním aktivitám. Jeho prvním velkým historickým dílem bylo zpracování dějin rajhradského kláštera.

Dudík se rovněž zabýval výzkumem archiválií a problematikou jejich zpracování. Na základě svého studia v Moravském zemském archivu v Brně připravil práci o Cerroniho rukopisné sbírce. Uskutečnil již zmíněnou výzkumnou cestu do Švédska a v letech 1852 - 1853 do Říma a Monte Cassina. Jeho největším dílem zůstává dvanáctisvazková řada o dějinách Moravy, která vyšla nejprve německy a později i česky. Dr. Beda Dudík zemřel 18. ledna 1890 (125. výročí úmrtí!) a je pochován v Rajhradě na klášterním hřbitově. 

Převzato z katalogu výstavy a dalších vystavených materiálů.  –KV-