Tímto provoláním 21 října 1805 oznámil císař Napoleon Bonaparte francouzským vojákům, že jejich protivník, rakouská armáda vedená polním podmaršálkem Mackem složila u bavorského města Ulm zbraně. Bylo tak dosaženo klíčového vítězství v ozbrojeném střetnutí, ve kterém se utkala vojska napoleonské Francie a Rakouského císařství, která proběhla u městečka Ulm bez nutnosti velké bitvy. Toto střetnutí skončilo tím, že se rakouská vojsky vzdala francouzským sborům vedených maršálem Muratem, Neyem, Soultem a Lannesim. Na znamení potupy odmítl maršál Murat převzít Mackův důstojnický kord.

A kdo to vlastně byl onen rakouský polní podmaršálek Karl Mack von Leiberich? Čím je pro nás, kromě této historické porážky zajímavý? Do kterého šlechtického rodu jej můžeme přiřadit? Ano je to celá řada otázek, na které se pokusíme odpovědět.

Karl Mack se narodil v prosté rodině dne 25 srpna 1752 v Nennslingenu. Již v 16 letech nastoupil jako dobrovolník do armády, kde zastával funkci vojenského zásobovatele u karabiníků.  V roce 1777 byl povýšen na důstojníka a později se stal adjutantem podmaršálka Kinského. V době války s Tureckem stál v čele štábu generála kavalerie hraběte Kinského a po povýšení na podplukovníka se stal členem štábu generála Ernesta Gideona von Laudona (známá písnička generál Laudon jede skrz vesnici . . ) a získává Tereziánský řád.  Roku 1793 jmenuje císař František Macka plukovníkem povyšuje ho do šlechtického stavu s titulem svobodný pán a současně mu daruje zámek Vyklantice. Stává se uznávaným vojenským stratégem a odborníkem na vojenskou teorii. Po krátké odmlce se znovu vrací do služby v r. 1794 v hodnosti generálmajor. V roce 1802 byl  Mack jmenován osobním císařovým pobočníkem, aby za dva rohy na to byl jmenován náčelníkem generálního štábu rakouské armády. Pouští se do reorganizace vojenské služby, horlivě zastává silové řešení je spoluautorem Operačního plánu spojenců proti Napoleonovi a připravuje velkou mobilizaci. Je tak zahleděný do sebe, že nepřipouští žádné pochybnosti, odmítá veškeré rady a varování.  Doposud se životní příběh Macka vyvíjí jako z laciného románu. Když v září 1805 skutečně k válce došlo, vytáhl Mack se svou armádou do Bavorska, kde měl v úmyslu počkat na spojence – ruského generála Kutuzova. Když se však dověděl, že francouzská vojska jsou již na Rýně, rozhodl se přehradit jin cestu na Vídeň.

Obsadil Ulm a vytvořil z něho pevnost. Bohužel narazil na něco, co úplně zvrátilo jeho dosavadní vojenské snažení. Do tábora byl přiveden člověk, který mu předal spoustu informací o francouzské armádě. Jeho jméno bylo Karel Ludvík Schulmeister a jeho nositel byl znám jako císař špionů. Vetřel se do přízně Macka a ten na základě jeho rad umožnil Francouzům postupné obklíčení pevnosti. Z té pasti se podařilo uniknout pouze arcivévodovi Karlovi s asi 15 000 muži, kteří se přidali k vojsku generála Kutuzova, které se nacházelo v prostoru Linze.

Napoleon propustil Macka a některé velitele na čestné slovo. Ti se odebrali do Vídně, kde byl podmaršálek Mack zadržen a poslán do domácího vězení na zámek v Židlochovicích. (O této události se zmiňuje JUDr Miloslav Junák ve své knize Devatero vyprávění . . . ) Avšak ani tam se nedočkal konce války.  Napoleonava vojska nezadržitelně postupovala směrem na Moravu a pronásledovala ustupující ruskou armádu. Po dobu ústupu musely Kutuzovovi vojáci svádět celou řadu zdržujících bitev.  Jedna z posledních zdržovacích bitev se odehrála v prostoru mezi Hrušovany, Vojkovicemi a Židlochovicemi. Střetli se zde jednotky maršála Murata a kozáci generála Kutuzova.

 V době, když se napoleonská vojska přesunula do prostoru Znojma a zastavila se na březích Dyje, byl podmaršálek Mack odvelen do pevnosti Josefov, kde byl r. 1806 postaven před vojenský soud. Vojenským soudem byl odsouzen ke ztrátě cti, byly mu odebrány veškeré válečné pocty včetně Tereziánského řádu a byl odsouzen k smrti. Císař František však změnil rozsudek na dvacetiletý žalář na Špilberku.  V roce 1808 mu byl trest prominut a z něj se Kale Mack odebral na svůj zámek ve Vyklanticích na Českomoravské vysočině.

Vojenské pocty a hodnosti mu byly navráceny až v roce 1819. Přes tuto rehabilitaci dožívá v soukromí a umírá 22. prosince 1828 v Sankt Pöltenu.

Ing. Lubomír Spáčil
člen Židlochovického vlastivědného spolku