Zemřel pan JUDr. Miloslav Jurák
Vážené přátele
Zemřel ve čtvrtek 16.dubna 2020 ve věku 98 let náš čestný člen ŽVVS, pan JUDr. Miloslav Jurák.
Pátek 24.4. jsme se s ním rozloučili v kostele Povýšení sv. Kříže v Židlochovicích a u rodinnového hrobu na místním hřbitově.
Členové ŽVVS a Město drželi pravidelně kontakt s ním v Praze. Byl o činnosti spolku pravidelně informován a opakovaně nám vyjádřil radost k tomu a přál nám úspěch v naši činnosti.
Čest jeho památce.
Za ŽVVS
MUDr. Peter Wendsche, CSc
předseda ŽVVS
Dne 16.dubna zemřel JUDr. Miloslav Jurák, židlochovická osobnost, která nadevše milovala svou rodinu, svoje povolání a v neposlední řadě naše slunečné město. V Městském vlastivědném archivu je uložena památná fotografie z roku 1930. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk přijíždí do židlochovického zámku na prázdninový pobyt a vítá ho delegace města. Mezi zástupci města, kteří Masaryka vítají, je i Petr Jurák, tehdejší židlochovický poštmistr a předseda místní školní rady. Pozorným a vnímavým pohledem sleduje všechno dění jeho syn Miloslav. Při pohledu na tuto fotografii si vždycky znovu uvědomíme, jak hluboké emoční zážitky musel devítiletý chlapec mít.Neuvěřitelná závěj času devadesáti let nás dělí od tohoto slavnostního Masarykova uvítání. My nejstarší jsme ještě tehdy nebyli na světě.
Tatínek Petr vychovával syna k lásce k vlasti, k sociálnímu cítění a k velké úctě k prezidentu Masarykovi. Jako předseda Československého červeného kříže v Židlochovicích byl v pracovním kontaktu s Alicí Masarykovou, která byla celorepublikovou předsedkyní této organizace. Tím se také stalo, že došlo k osobnímu setkání, kdy malý Miloš společně s bratrem Blahošem byli pozváni na odpolední návštěvu prezidentovy rodiny v židlochovickém zámku. Pozdějším studiem Masarykových spisů se Jurákova úcta a obdiv k němu ještě více prohloubily. Vzpomínky na Masarykův pobyt v Židlochovicích vepsal dr. Jurák do publikace, která vyšla v r. 2002.
Až do dnešních dnů se také zachovalo maturitní tablo židlochovického gymnázia z roku 1940. Maturant Miloslav Jurák je na něm vyobrazen u piana a nedaleko něj je fotografie jeho spolužačky a Milošovy životní lásky Vlasty Duroňové. K úplnosti je vhodné podotknout, že to byla doba nacistické okupace a gymnázium přesunuté z okupovaných Hustopečí bylo ihned po těchto maturitách zrušeno.
JUDr. Miloslav Jurák se narodil v roce 1921. V době nacistické okupace to nebyl nejšťastnější ročník. Pamětníci vědí, že právě tito mladí lidé byli ve válečných letech využíváni k manuální práci pro Hitlerovu Třetí říši. Říkalo se tomu totální nasazení, které mělo pomoct nacistům k vítězství. Čerstvý maturant byl nasazen do firmy Radio Wanjek v Brně. Teprve po skončení války se mohl vrátit k dalšímu studiu, které ukončil v r. 1949 na právnické fakultě v Brně.
Moje kontakty s JUDr. Jurákem začaly někdy v šedesátých letech. Setkávali jsme se na koncertech Státní filharmonie v Brně a na koncertech Pěveckého sdružení moravských učitelů. Když jsem později začal působit v Židlochovicích, byly naše styky četnější. Zasvěceně mne seznamoval s historií Židlochovic a během vydávání Židlochovického Zpravodaje jsem měl možnost obeznámit se s desítkami článků, které uveřejňoval v místním měsíčníku. Nebyly to stati vždy jen historické povahy, některé se zabývaly i současností. Jejich výběr vyšel v publikaci Vyňato ze zápisníku, kterou v roce 2007 vydalo město Židlochovice.
K úplnosti jeho aktivit je třeba vyzvednout i to, že po léta patřil k nejagilnějším divadelním ochotnickým organizátorům Jihomoravského kraje, byl dlouholetým členem ústřední a krajské oborové sekce pro divadlo. Byl také od počátku členem redakčního kruhu Amatérské scény i Ochotnického divadla, pro něž pravidelně psal o dění amatérského divadla v Jihomoravském kraji.
Se svědomitostí jemu vlastní shrnul do publikace i stoletou činnost divadelních ochotníků v Židlochovicích.
Nejen divadlo, ale také hudba byla v popředí jeho zájmu. Hrál na několik hudebních nástrojů a postupem let založil několik orchestrů, kde s nadšením hráli hudebně nadaní mladí muži ze Židlochovic a širokého okolí, kteří na to i v pokročilém věku rádi vzpomínali.Lásku k hudbě předal svým dětem, vnukům i pravnukům, kteří úspěšně navazují na odkaz svého pradědečka.
Židlochovicím – slunečnému městu, se věnoval v mnoha svých pracích. Za všechny jmenuji Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města. Četl jsem je už v rukopisu v době, kdy tisk podobných publikací nebyl možný. Nakonec se autor i veřejnost dočkali vydání díla v roce 1992. Záhy byla kniha rozebrána a je nejen ozdobou knihovniček, ale především svědectvím sledu historických událostí našeho města.
Jsou i další četné publikace s regionální tématikou, které dr. Jurák vydal. Jistě i ony se stanou v budoucnosti předmětem studia těch, kteří se začnou zajímat o dění ve městě.
K Jurákovým zásluhám patří také bezvýhradná morální i právní pomoc židlochovickému Občanskému fóru v roce 1989.
Za všechnu práci pro město je třeba zesnulému JUDr. Miloslavu Jurákovi mnohokrát poděkovat. Jen málo lidí dokáže nezištně pracovat pro společnost.
V doktoru Miloslavu Jurákovi odešel člověk vřelých citů, ušlechtilých zájmů a urozeného ducha.
Přehled jeho publikační činnosti týkající se města Židlochovic připravíme do červnového čísla Zpravodaje
Mgr. Karel Vavřík
za Židlochovický vlastivědný spolek
V dubnu 2020
Kolorit židlochovického náměstí druhé poloviny dvacátého století si jen těžko můžeme představit bez přítomnosti stále usměvavého muže v lesácké uniformě, který vnímavým okem sleduje dění kolem sebe.
Spoluobčanům jistě nemusím představovat JUDr. Miloše Juráka, který se narodil v našem městě 23.8. 1921. Jako dítě často provázel na podobných procházkách i on svého otce, poštmistra Juráka a tak měl možnost nasávat atmosféru města, která pomáhala formovat jeho život. Již jako dítě ( ve svých devíti letech), měl možnost setkat se s prvním prezidentem republiky prof. T.G. Masarykem. Ve stejné době se setkával i s další významnou osobností, Petrem Bezručem, který na svých toulkách jižní Moravou pravidelně v Židlochovicích navštěvoval rodinu Jurákovu. Milošek tak byl v kanceláři jeho otce přítomen i vzniku básně o Židlochovickém parku, která vznikla, když Bezruč odtud spolu s ním oknem sledoval prezidenta odjíždějícího na svém koni na pravidelnou vyjížďku.
Maturitu skládal na gymnasiu v Židlochovicích v roce 1940. Tak jako ostatní studenti tohoto ročníku byl totálně nasazen ve prospěch německé říše. Jeho nasazení bylo v Brně ve firmě Radio Wanjek. Právnické vzdělání získal až po skončení okupace a slavnostně promoval v r. 1949 na právnické fakultě v Brně.
Již během studia pod vlivem dojmů z konce války připravuje se svým kamarádem Jaroslavem Krbkem vzpomínkové pásmo na oběti fašizmu – Tryznu za umučené občany Židlochovic. Toto pásmo je převzati i brněnským rozhlasem. Na toto pásmo navazuje další s názvem Můj kraj. V roce 1947 je uvedeno na Celostátních oslavách osvobození v Brumovicích, kde získalo celostátní ocenění a uznání ministra kultury ČSR.
Po promoci nastoupil jako referent zemědělského odboru na ONV v Moravském Krumlově. Jako nadšený amatér se věnoval kulturnímu dění a sám hrál na několik hudebních nástrojů. Není proto divu, že spolu se svým kolegou Poloučkem napsali a realizovali revui Od Adama po atom.
Pro divadelní soubor sokola Židlochovice píše v roce 1955 drama – Na druhý břeh, ve kterém akcentuje problematiku lidských vztahů z konce války.
V roce 1958 píše pro své děti Milenu a Petra pohádkovou divadelní hru Pálavský poklad, která byla uvedena dramatickým kroužkem osmileté školy v Židlochovicích. Tehdy to bylo první setkání s člověkem, se kterým se často prolínal můj život i má práce.
Jako zanícený autor divadelní literatury i jako vynikající organizátor se zapojuje do uměleckého života kraje a posléze i celostátně. Stává se členem poradních orgánů a následně i členem krajských i státních porot ve kterých úspěšně působí. Poznatky se své práce publikuje v časopisech Ochotnické divadlo a Amatérská scéna, ve kterých působí rovněž jako člen redakční rady. Není proto divu, že je jeho jméno v určitém období spojeno i s celostátní amatérskou přehlídkou v Jiráskově Hronově. Jeho práce pokračuje i při vzniku SČDO, kde byl členem prvního předsednictva.
Jeho působení na ONV však netrvalo dlouho. V roce 1960 se stal podnikovým právníkem Rybářství Pohořelice, který měl na starost rybniční problematiku na Moravě i Slovensku. Nadále se však věnuje kultuře a nasává historické cítění z pověstí jižní Moravy, a hlavně z Pálavské oblasti.
Tehdy vzniká jeho kniha Můj táta rybářem byl ve které vzdává hold přírodě a všem lidem Petrova cechu. Je logické, že jako specialista na rybářské a vodní právo, se plně zapojil i do společné práce na Velkém encykolopedickém rybářském slovníku, který vyšel v roce 2004.
Kromě práce na skutečně velkých projektech, mezi něž bezesporu patří i knihy Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města a Vyňato ze zápisníku byl autorem dokumentárních publikací např.: Sto let židlochovického jeviště (1983) a dalších. Více než čtyřiceti příspěvků do Zpravodaje. Další sumář jeho praví tvoří články publikované v různých novinách a časopisech.
Samostatným počinem bylo autorství, i vlastní realizace televizního seriálu o historii Židlochovic, uváděného v místní televizi. Tento seriál, kdy společně s Ing. Milanem Košarem presentovali děje z různých historických období a rozebírali příčiny a důsledky se stal mezi občany velmi oblíbeným.
Toto jsou jen kůsé informace o člověku, který byl nesmírně erudovaný ve všem, čemu se věnoval a který své práci vždy věnoval maximální úsilí. O člověku, pro něhož byla vždy rodiny na prvním místě a přes veškeré pracovní zatížení si vždy dokázal najít pro ni čas a dát jí najevo svoji lásku a pozornost.
Rozloučil se s námi 16. dubna 2020, a nám nezbývá, než tiše vzpomenout a v myšlenkách se znovu pokusit navázat s ním kontakt a připomenout se jeho moudrost a laskavost, jako memento i pro nás.
Loučíme se s tebou vážený příteli!
Nechť tvá památka přetrvá věky, jejichž dobou jsi se tak rád procházel.
Ing. Lubomír Spáčil
