Tajemně se blíží Velikonoce. Je to nejvýznamnější křesťanský svátek navazující na pohanské oslavy příchodu jara. Proto nemá v našem kalendáři pevné datum, ale odvozuje se od prvního novoluní po jarní rovnodennosti. Jejich první předzvěstí je Smrtná neděle, kdy se v dědině poprvé objeví královničky, aby s ozdobeným stromečkem v ruce zazpívaly přede dveřmi každého z domů starodávnou legendu o Panence Marii a apoštolech. Dostanou za to do košíku vajíčko a pochvalu za krásný zpěv.

Poté na náves přichází chasa, nesoucí vycpanou pannu, pověšenou na ozdobené haluzi nebo na ozdobeném smrkovém stromečku. Prochází s vycpanou figurou – Moranou – celou vesnici a děvčata při tom zpívají: Smrtná neděle, cos nám donesla? Chlapci odpovídají: Všelicos dobrého, aby tráva rostla (píseň má cca deset slok). Teprve, až průvod s Moranou obejde celou vesnici, a ta je vhozena do potoka a utopena, nebo naopak odnesena za ves a tam na ohni spálena, je celý obřad ukončen. Tím byla ukončena vláda zimy a jaro převzalo svou kouzelnou moc.

V týdnu před Květnou nedělí mají hospodyně plné ruce práce. Každá jizba se musí vysmýčit, podle potřeby vybílit vápnem, a i zvenku poopravit. Modré podrovnání se opraví šmolkou a fasáda obílí. To by jinak ani svátky snad nemohly být. Teprve potom je chalupa k světu. Stařenka mezi řečí utrousí, že je potřeba ještě pec vymazat, a prstama naklikato pomalovat! Chalupa již je v pořádku, nyní je na čase očistit velikonoční zpovědí ještě svoje nitro. To jdou do kostela i ti, co tam celý rok nebyli. Aspoň jednou do roka jdi do kostela, šak tě tam Pán Bůh nevidí, jak je rok dlouhý – řekne vyčítavě stará a hospodářovi nezbude nic jiného, chce-li mít doma pokoj. Potom je každý jakýsi klidný, vyrovnaný a svátky jsou takové, jak mají být.

Na Květnou neděli se v kostele vysvětí kočičky, které se pak doma zastrčí v jizbě za kříž, aby chalupu celý rok chránily. V tom všeckém blázinci není doma s kluky k vydržení. Ještě, že mají také svoje „povinnosti“. Vždyť budou Velikonoce. Bude mrskut a k tomu je potřebná pořádná žíla, někteří říkají tatar, jiní korbáč či kančůch, ale správný kluk ví, že je to žíla, a přes to nejede vlak. Šak už obešli a zkontrolovali všechny vrby podle Švarcavy, ale i ty v lesících. Ono najít vrbu, která má ty správně žluté pruty dostatečně pružné a dlouhé, není jen tak. Ale kluci jsou vynalézaví, a nakonec na každého dojde. Když jsou žíly nachystané, najde Jan mezi zgarbama v komoře starý klepač – ještě po dědáčkovi. Francek se vytasí s hrkačem a ostatní kluci donesou řehtačky, klepadla nebo jednokolové či dvoukolové řehtačky. Tím jsou přípravy na Velikonoce ukončeny. Teď jenom počkat, až zvony na Zelený čtvrtek odletí do Říma, a od kostela se může vyhrnout průvod kluků, aby prošel městečkem místo zvonění. A ministranti mají plné ruce práce, aby tomu dlouhému průvodu kluků dali jakýs takýs řád. Průvod bude nejdelší na Bílou sobotu, to totiž kostelník, po skončení klepání, rozděluje klukům odměnu za dobrou práci, kterou představuje pečivo zvané jidáše. Je na nich důležitější jejich zvláštnost než vlastní hodnota. Dyť si jen představte, že za křesťanský skutek se dává odměna pojmenovaná po Jidášovi, který přece zradil Krista Pána.

Na Velký pátek pomáhají baběnka dostat ráno děcka do potoka umyt si nohy, aby byly po celý rok zdravé. A není to jednoduchá práce. Třeba vloni Francek Horáků rozčílil baběnku radou, aby teda tu vodu z potoka, když už se v ní musí umývat, donesla v kýbli, a dala ju ohřát na šporheltě, že je moc studená a on do ní nohy strkat nebude. Marně mu baběnka vysvětlovala, že na Velký pátek je voda v potoce čarovná, ale jenom tam. Když to nepomohlo, tož ho maměnka vyhnali do kostela (to už bylo navíc), obtůlávat Pánbíčka. No moc se tam nehnál, ale co dělat, maměnka sú maměnka, a když ta něco řekne, tak to platí. Však na ní taky leží celá váha výchovy všech děcek. Eště, že jí s těma mladšíma pomohou i ti starší. To pantáta je na tom lepší. Do výchovy děcek se neplete, dbá jenom na to, aby udělala všechnu práci, která je pro ně určená, a té je na statku plno.

Pozametat okolo baráku a na dvoře, nakrmit drůbež, napást kozu nebo krávu, a když je potřeba, jít na pole pomáhat kopat, nebo naopak pohrabat zelené, které pantáta nakosil pro dobytek, jindy obracet trávu či kupit seno, aby se připravilo krmení na zimu.

Ale běda, když se neposlechne maminka, tak to má hned vařečka pré! A když je hřích takový, že to musí požalovat hospodáři, tak potom nastává rodeo. Pantáta popadne řemen a mladý provinilec dostane na gatě takovou nakládačku, že eště v noci raději spí na břuchu. Ale eště horší je, když nemá otec řemen po ruce. To použije většinou vlastní ruku a je z toho facka přes celou hubu. Šak aj hvězdičky je při tom často vidět.

Francek se pomalu štráchal do kostela, našel si tam takového Pámbíčka v koutě, u kterého nebylo moc lidí, poklekl a bleskově se pomodlil dva Otčenáše. Za chvilku byl hotový, tak ještě políbil Pámbíčkovi všechny jeho rány, jen tak hala bala se pokřižoval svěcenou vodou, a ještě pohlédl zpět do kostela, esli je všechno v pořádku. Bylo, jenom mu bylo divné, jak to, že babičky, které tam klečely, už když přišél, tak tam eště pořád klečí, i když on už je na odchodu. Pomalu se londál domů a ve své kudrnaté hlavičce uvažoval, co asi hrozného musely provést, že dostaly tak strašné rozhřešení.

Velký pátek – to už je takový polosvátek, protože se na poli nesmí pracovat. Půdou se na poli nesmí v ten den hýbat. A na Bílou sobotu, to už od rána je pilno. Celá rodina je zaměstnaná při pečení koláčů na svátky. A maminka ví, že jich musí připravit a v peci upéct tolik, až jsou všechny mísy, ba i dřevěné necky plné. To je potřeba zapojit babičku, ale i všechna děvčata.

No pravda, děcka se při tom planců pod nohama a spíš zdržují, než pomohou, ale co, někde se to naučit musí. A když se vytáhnou první koláče z pece, to je třeba hned ochutnat. K tomu se přidají i děvčiska. Já chci rohový, abych se vdala, žduchá jedna do druhé. Babička jen kroutí hlavou. Eště to chodí do školy, a už by se to vdávalo. Děcka toho vytahají k neuvěření. Nic nevadí, že si opálí hubu, spálí jazyk či popálí prsty, hlavně že je to dobré. Maminka to s úsměvem pozoruje a občas některého z těch nenasytů lehce plácne, enem se neudav! Když to tak vidí, tak si pro sebe poznamená: Něco musím skovat do komory, nebo ti naši nenažranci snědí všechno do večera, a já potom nebudu mít co nabídnout, když někdo dojde s vinšem.

Při odpoledním Vzkříšení se poprvé v roce uplatní všechna paráda, která je v domě. To bývala taková módní přehlídka na dědině. Na Vzkříšení se chodí v tom nejlepším oblečení. Je to již takový nepsaný zákon. No ono se vlastně chodí jen ke kostelu, protože na tuto slavnost se sejde celá dědina i farníci z Hrušovan a do kostela se všichni nevejdou. Tetičky a sousedky mají potom nejméně na měsíc téma k vyhodnocení postřehů, jak a co měla která mladá robka na sobě. Kvůli oblečení zkritizují pochopitelně i mládence (hlavně jejich maminy).

Celá ta paráda se objevuje na Hod Boží velikonoční, který je jedním z největších svátků v roce: to se ani na besedu nesmí jít, jenom třikrát do kostela a potom se doma modlit a rozjímat. I když se již tak poctivě všechny ty zvyky nedodržují, přece jen i dnes tyto svátky ctíme jako mimořádné.

Na hrubé mši posvětil pan farář buchtu a vajíčka. Před obědem od hospodáře dostane každý kousek ze svěcených pokrmů, aby byl zdravý a Pánbů nám požehnal. Po obědě barví děvčice vajíčka. Bývá jich padesát i více, aby bylo co rozdat a na každého se dostalo. Jinak se vajíčka prodávají, aby byl v domě nějaký ten krejcar, ale na Velikonoce…

V Pondělí velikonoční vrcholí oslavy. Mladí kluci, jako i odrostlí mládenci pátrají v dědině po děvčatech, od pěti roků nahoru, které ječí, prosí, utíkají, schovávají se, ale to všechno jen tak naoko, protože je každá ráda, že si jí chlapci všimli. Však co, to šlehání je pouze symbolické, aby nebyly prašivé. I když je to šlehání jen jako, na zadku a lýtkách přece jen pálí a štípe. A věru, ani dřepnutí nepomůže. A za to ještě mládenec dostane malované vajíčko.

Od těch nejmladších jen takové pěkně barevné, ale ty starší už pro vybraného chlapce připravují krásně zdobené – kraslice. Po Velikonocích je ještě potřeba používanou žílu zahodit, nejlépe někam přes střechy, protože s sebou odnáší všechnu možnou prašivinu, od které právě děvčata očistila. Však na příští Velikonoce bude žíla nová, z čerstvého proutí, aby s sebou nesla nový život a hodně zdraví.

Všední starosti hospodářů se projevují v tomto čase jakýmsi zjasněním ve tvářích, jarním sluncem prudce ožehnutých. Jsou rádi, že již nastalo období prací na polích, které jim tak chyběly. Kolikráte si stěžujeme, když je práce moc, ale věru bez ní je to ještě horší, říkají hospodáři v únoru. Ale jak vyvezou hnůj, dají se v březnu do orání, a to je práca jedna radost. Však stará moudrost praví: Na svatého Řehoře, špatný sedlák, který neoře!

Čerstvě zorané pole zavoní zemitou vláhou, sedlák na úvrati zastaví, setře pot z čela a se zalíbením zhlédne dlouhé rovné brázdy a pobídne koníky (nebo kravky) do další práce. Občas bičem přeměří dílo, „aby sousedovi neodoral“. Venku je mu dobře. Rozmlouvá se zápřeží a popískává se skřivany. Ještě povláčit a zaseje. Už zbývá jen poděkovat koním za práci a Pánbičkovi za počasí. No a teď již je to na Pánubohu, aby to zaléval a úrodě požehnal. My sme svoje udělali. Společně potom v květnu půjdeme na procesí do polí, a tam u polního kříže se pomodlíme, aby Bůh úrody dal a zachoval. Každý totiž ví, že nebude-li úrody, bude celý rok na dědině zle. Panáček sice kážů v kostele:

„Pohleďte na to ptactvo nebeské, které neseje ani nežne a otec nebeský živí je,“ ale také říká „Přičiň se a Pánbůh ti požehná“.

Ten úzký vztah k polím vysvětluje sedlákovu pýchu a hrdost. Vždyť on je pánem na svém, nemá sice kolikráte co do huby, ale taky mu nemůže nikdo nic poroučet.

Úryvek z připravované brožury: Rok na vsi v práci, zábavě a náboženství

Ilustrace: Karel Svolinský