Obraz celkové situace nám předkládá profesor Uhlíř ve své knize „Slunce nad Slavkovem“. Po vyhrané bitvě u Ulmu  (15.-20.října 1805), pokračují Francouzi ve stihání Kutuzova.

Rakouský císař František opustil své hlavní město 8. listopadu, a Francouzi v počtu  15 000 mužů vstupují  ve středu 13. listopadu 1805 v 11 hod do Vídně. Pochodují pod rozvinutými prapory, s nabitými a odjištěnými puškami a tasenými šavlemi. Od schönbrunnského zámku vstupují bez překážek hradní branou do města. Vídeň je obsazena bez jediného výstřelu.

Ve městě samém objevili Francouzi spoustu válečných zásob a ve vojenském arsenálu se údajně našlo vojenského materiálu na čtyři polní tažení. Napoleonovi padlo do rukou 2.000 děl, 473 moždíře, 200 vozů i s přípřežemi, přes 61.000 pušek, 25.000 karabin a pistolí. Dále 75.000 lopat, 8.000 kyrysů, 60.000 koulí, 600.000 centů prachu a 6 milionů patron.  Všechno v bezvadném stavu. Tím se pro francouzskou armádu vyřešil podstatný problém – zásobování armády na jejím tažení.

V další části knihy se dozvíme, že Napoleon přijel do Vídně 14. listopadu a ubytoval se v Schönbrunnu, odkud udílel rozkazy svému štábu.  S dosavadním průběhem tažení mohl být více než spokojen.  Vždyť 600 km z Ulmu do Vídně urazili jeho vojáci za 23 dní. To je průměr 26 km na den, bez ohledu na terén a různé šarvátky během přesunu.  Z Vídně již byla otevřená cesta na Brno.

Napoleonův tah do Brna

Jeden z prvních zápisů kronikářů o postupu válčících stran pochází z Přímětic u Znojma. Místní farář a děkan František Kratochvíl zaznamenává v neděli 17. listopadu 1805 spálení mostu přes řeku Dyji po přechodu ruské armády a tím narušení plynulého francouzského postupu.

Ve stejném dni pak rajhradský farář Petr Seitl v kronice píše, že obyvatelé Rajhradu spatřili první vojáky už 17. listopadu 1805.  „Toho dne procházela Rajhradem nepřetržitě vojska rakouská a ruská, směrem k Brnu a k Tuřanům takovým spěchem, jako kdyby je Francouzi stíhali.“ Uvažoval správně, Francouzi se kvapem blížili. Rusové nutně potřebovali postup nepřítele zpomalit, aby se mohli odpoutat a nově zformovat. Proto po přechodu vlastních vojsk zapálili v noci z 18. na 19. listopadu dřevěný most přes řeku Svratku v prostoru kláštera v Rajhradě. Obyvatelům pak pod trestem smrti zakázali oheň hasit. Následující den dorazili do Rajhradu vojska maršála Murata, jejichž velitelé pro změnu nařídili okamžitě postavit nový most. Ten byl skutečně postaven za 24 hodin.

V úterý 19. listopadu po ránu dorazil do Pohořelic maršál Murat a kolem desáté sám Napoleon.  Podle kronikáře se ubytoval na faře, kde promluvil s místním farářem Sebastiánem Libischerem a dokonce mu po jeho stížnosti na neúnosné rekvírování dobytka nechal vyplatit náhradu za vzniklé škody. Na faře přespal a druhý den pokračoval směrem na Brno.

Při obsazování Brna, vstoupily jezdecké oddíly maršála Murata do města Brněnskou branou dne 19. listopadu 1805. Před postupující francouzskou armádou utíkali zemští úředníci, měšťané, ale i vojáci brněnské pevnosti Špilberk ven z města. Město se vzdalo, včetně obávaného Špilberku, bez boje. Dobít město se Švédům před stošedesáti lety nepodařilo, zatím co  Napoleonovi se vzdalo během jediného dne.

Jedna z nich proběhla v prostoru silnice mezi Hrušovany a Židlochovicemi. Zde se střetli Francouzi s Rakušany, kteří kryli odsun Ruských vojsk. Během šarvátky došlo k jediné ztrátě, a to byl francouzský kůň. Napoleon sám přijel do Hrušovan patrně ještě téhož dne a v panském hostinci č.1  „Na špici“ (hospoda U Šmídů), posvačil. Tento dům stojí na návsi v Hrušovanech (odbočka na Vojkovice) dodnes.

Ve středu 20. listopadu 1805 přibyl do Brna a ubytoval se v budově zemské politické správy u kostela Sv. Tomáše. Tehdy mu bylo 26 let a nato 2. prosince v rozhodné bitvě u Slavkova porazil spojené Rusy a Rakušany na hlavu“.

Potýčky okolí Židlochovic Druhá potyčka se odehrála u Vojkovic. Střetli se zde ruští kozáci generála Kutuzova s vojsky maršála Murata. Ten měl k dispozici dvě děla, kyrysníky, gardu a dragouny. Početně byly obě jednotky stejně silé, ale na Muratově straně byla převaha děl, a tak úspěšně odrážel snahy o rozdrobení odporu. Bitva netrvala dlouho a pro patovou situaci i pro že byl splněn úkol – donutit Francouze k zastavení se a k rozvinutí obrany a tím k získání tolik potřebného času, se Rusové dali na ústup k Brnu.  Tato bitva zůstala beze ztrát.

„Francouzské kolony postupující po císařské silnici sledovaly po vedlejších cestách další útvary. Na východ od silnice prošla vojska 19. listopadu Přibicemi, Velkými Němčicemi, Hrušovany, Židlochovicemi, Blučinou, Rajhradem, Měnínem a dalšími obcemi.

Do Židlochovic, odkud byl před několika dny odvezen internovaný rakouský podmaršálek Mack, přijeli od Hrušovan Francouzi. Na zámku se ubytovalo 28 důstojníku mezi kterými byli např.: Duroc (Gérald Christophe Michael, chevalier du Roc, vévoda de Frioul; francouzský generál a diplomat, Napoleonův pobočník a jeden z jeho nejvěrnějších přátel) a Lanes (Jean Lanes, kníže ze Sievers, vévoda z Montebella, císařský maršál a jeden z nejbližších přátel Napoleona).   Maršál Lanes byl velitelem 5. francouzského sboru, který se rozmístil po okolních vsích. Vojsko zde zůstalo několik dní, aby si odpočinulo a zregenerovalo. Čekala ho totiž rozhodující bitva. Po odpočinku a úpravách zbraní a výstroje se dne 30. listopadu přemístilo do prostoru obce Tvarožná.

Další významnou postavou spojenou s našim okolím byl francouzský maršál Luis Nikolas d´Avout (později Davout). Jeho vojska dorazila (po 48 hodinovém pochodu od Vídně), v předvečer bitvy u Slavkova, do Rajhradu, kde v prostoru okolo kláštera, zůstala připravena v záloze. V brzkých ranních hodinách 2. prosince se vydávají na pochod, aby zasáhly do bojů. Svůj úkol maršál Davout splnil takovým způsobem, že to ovlivnilo průběh celé bitvy. V bitvě opakovaně potvrdil, že je pýchou francouzské armády.

K zamyšlení  na závěr Jistě bychom se mohli zamýšlet nad dalšími osudy jednotlivých armád či lidí. O „Bitvě u Slavkova“ toho bylo již napsáno tolik, že je těžké nají nějaké informace, která by nebyly všeobecně známé.

Snad jen jedna poznámka na závěr. Je zajímavé, že v dobových obecních a farských kronikách, téměř mizí podíl Rakouska a jeho vedení na bitvě a dalším vývoji.  Snad to bylo dáno tím, že osudy vojáků, kteří se pro zranění po bitvě nemohli vrátit domů byly vnímány bezprostředně.  Možná však to bylo také tím, že kronikáři byli většinou vzdělaní lidé, kteří vnímali prohranou bitvu jako potupu císařského rodu, a tak se o ní raději ani nezmiňovali, nebo to bylo tím, že obce a farnosti nepovažovali celou patálii (bitvu) za důležitou. 

_____________________________________________________________________________________________________________________________________________